close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bez čeho se neobejdu v Thajsku

1. května 2018 v 16:56 | Reba |  Cestování
Slipové vložky
Slipová vložka je bezvadný pomocník na cestách, nezabere moc místa, je lehká na váhu, pomůže vám uchovat pocit čistoty a prodlouží použitelnost spodního prádla o další půlden.
Ponožky
Nikdy bych si nemyslela, že se do Thajska hodí ponožky. Nebereme si je kvůli chladnu, ale protože se pořád někde zouváme. Chrámy, restaurace, letadla, recepce penzionů tam všude vystavujete chodidla a zanecháte stopu. Ano, v chrámu jsem měla pocit, že se moje stopa tak nějak zapíše do historie a bude součástí thajských dějin, ale po návštěvě asi desátého chrámu, kde jsem míjela stovky dalších lidí, bylo pravděpodobnější, že na mně zanechá stopu nějaká mykóza.
Mobil s navigací
Ve městech jako je Bangkok nebo Chiang Mai jsem byla naprosto ztracená, po odchodu z hotelu jsem udržela pozornost maximálně první tři minuty (s močí jsem na tom byla podstatně lépe). Snažila jsem se zapamatovat si nápisy, obchody, popsané stěny, ale s tím dlouho nevydržíte, bez mapy v mobilu jsem byla dezorientovaná. Se zoufalým pohledem upřeným na mobil ostatně chodí všichni turisté, už se vyznají. Na začátku jsem měla tendence sypat drobečky nebo lámat větvičky, ale naše parťačka Dáša vymýšlela cesty tak záludné a klikaté a přes mosty a vodní kanály a do metra a z metra a přes kruháče, že když řekla, dáme si rozchod, myslela jsem si, že se mně chce za každou cenu zbavit.
Repelent
Repelent v džungli ocení každý, také na ostrovech u moře není o létající hmyz nouze. Repelent využijete i tehdy, když zjistíte, že se vám během dne vytvořilo pod batohem mraveniště, které se pomalu přesouvá mezi vaše oblečení. Řeknu vám, stisk mám dobrý, střik byl natlakovaný a mravenci padali v koloniích. Anebo si místo repelentu vezměte někoho, kdo hmyzu prostě chutná. Já doma takový lapač hmyzu mám a ten nám po celou dobu hlásil, že už po něm jdou, že už ho dostali, že už je zase opíchaný, no to si s radostí přisednete.
Pareo
To, že pareo zakryje tělo v plavkách, je jasné. Ale to, že se skvěle hodí i do chrámů, jsem nevěděla. Do chrámu vás nepustí v krátkých šortkách (a nebude to tím, že by jim vadily neoholené nohy). Z parea snadno vykouzlíte dlouhou sukni až na zem. Stejně tak jsou nežádoucí odhalená ramena, přehodíte pareo a hned jste zahalená. A co teprve když jedete na otevřené korbě taxíku a dusíte se výfukovými plyny? Z parea rychle vytvoříte outfit muslimské ženy, spolehlivě zakryjete hlavu i obličej a vy tak oddálíte pocit, že budete z jízdy každou chvíli zvracet.
Vlhčené ubrousky
Vlhčený ubrousek je geniální vynález, po otření zpoceného obličeje máte aspoň na minutu pocit, že jste svěží, a tak nějak žádoucí. Po otření rukou náhle vypadá očkování proti žloutence jako mrhání penězi, protože ruce máte čisté, voňavé, bez bakterií a nečistot. Co na tom, že za chvilku chytáte madlo v metru a kliku na veřejném WC? A co teprve, když vejdete na WC, které tam vlastně není, protože je tam jenom díra v zemi? A vy po uvedení svého těla do jogínské pozice, ve které svou light potřebu bezpečně vykonáte (jenom sebevrah by se pouštěl do větších akcí), zjistíte, že tam není papír? To si pak říkáte, že takový kousek vlhčeného papíru dovezeného z Evropy má cenu zlata.
Parťák
Pokud máte partu, která je s vámi ochotna cestovat, je to ideální stav, máte totiž postaráno o zábavu. A čím více vás je, tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že ve skupině bude někdo, kdo je vždy připraven a má u sebe vše, co je v dané chvíli třeba. My měli také svého MacGyvera. Batoh od Zlaty byl bezedný. Je libo kapesník, vlhčený ubrousek, žvýkačku, repelent, mast na štípance, opalovací krém, peníze, sůl, pepř, lžičku, mističku, prášky na zažívací potíže, náplasti (které pomůžou zalepit palec zasažený pijavicí, ale také díry v moskytiéře)? A pokud vám v pokoji teče hadice u sprchy? Není problém, Zlata má i izolační pásku. Moje chyba byla, že jsem se více neosmělila a nepožádala o fén na vlasy, čisté kalhotky a DVD pařba v Bangkoku.
Deodorant
Pro nás ženy je to samozřejmost, ale může to někdo, prosím, říct i chlapům? Představte si, že na letišti vidíte dva opálené fešáky oděné do kraťasů, tenkých triček, figura samý sval a šlacha, úsměv hodný reklamy na Odol. Po chvíli zjistíte, že oni dva fešáci sedí v letadle přímo vedle vás a po další chvíli se nadechnete. Ruka držící navlhčený ubrousek vám začne cukat, protože má nutkání se vymrštit a objet toho týpka vedle vás od hlavy až k patě. Co na tom, že vám v té chvíli vlastní muž stoupne v ceně, protože se každý den pocáká Chanelem, když frajer vedle o sobě dává vědět, každým sebemenším pohybech paže a let trvá 7 hodin?
 

Jak jsem si koupila květnové Cosmo!

14. června 2015 v 8:47 | Reba |  Nakupování
Do práce jezdím autem a často u toho poslouchám rádio. Obvykle mně nebaví reklamní bloky, kvůli kterým musím přestat zpívat. Když v tom slyším: S novým Cosmo jim to pořádně natřete v práci, v posteli, i ve fitku. No to se jim povedlo, směju se. Třetí ten mně smích přešel. Když jsem byla opět z rádia vyzvána, abych to všem natřela, přijala jsem myšlenku dokonalé ženy za svou. Proč se bránit radám zdarma (no vlastně za 59,90Kč) a neobohatiti se o zkušenosti odborníků.

Květnový Cosmopolitan alias Cosmo jsem si koupila.

Sympatický, malý rozměr časopisu, nesympaticky malá písmena (a to nenosím brýle na čtení), celkem 172 stran, z toho móda a kosmetika zabere 69 stran a reklama je na 44 stranách. Při hledání "natíracích" rad jsem se pořádně zapotila. Články mne zaujaly už podle nadpisů a rady v nich za ty peníze rozhodně stály.
100% sebevědomá: "Vyspěte se na to a povězte drsnou pravdu." Skvělé, tak tento bod už mám několik let splněný. V počtu naspaných hodin mně netrumfne ani medvěd Brtník a pravdu říkám často, akorát se tomu říká - být asertivní.
4 typy můžu, kterým je lepší se vyhnout: workoholik - to nasazení porazit nepřítele, sestřelit tu stíhačku a získat bonusové body pro nesmrtelnost v dalším kole, tak to vidím doma často, takže workoholika mám, prostě bez závazků - zatím se u nás doma neobjevila žádná bývalá manželka ani nám u dveří nepláčou děti " je nám zima, máme hlad, přijď se o nás postarat", takže mám doma i muže bez závazků, pan potřebný - podle časopisu je to muž, který chce být stále se svou ženou a nedá jí možnost dělat vlastní aktivity bez něj. Já bych řekla, že mám muže, který beze mě nemůže žít (vidím to vždy, jak září, když má plný talíř a vyprané ponožky) a na jinou už se nikdy nepodívá (schovala jsem mu brýle), takže je to pan potřebný, zkáza pod peřinou: no pod peřinou tu hlasitou zkázu slýchávám pravidelně, takže tento typ také potvrzen. Takže podle Cosma jsem s výběrem partnera šlápla totálně vedle (to proto, že nemám předplatné).
61% mužů věří na lásku na první pohled i za střízliva.
Do hladka! Na intimní zahrádku. Rada zní, než se pustíš do "intimní zahrádky", vyzkoušej voskové pásky na jiné části těla nejlépe na nohách. No proč ne, ale aby se daly pásky účelně použít, musí být porost půlcentimetrový. Co? Ve střední Evropě? V květnu?
4 věci, které dělají sebevědomé ženy v posteli: uvolní se/objevují, co je rozpaluje/posílají erotické textovky/dělají to, na co mají zrovna chuť.
Ať láska trvá: 1/objímejte se, hned jak se uvidíte: tašky odhazuji hned v předsíni a běžím k počítači a otáčím židli a objímám jako o život, nehledím na to, že mu vypadne z ruky joystick. 2/ všímejte si jeho předností: nevadí, že nechal na stole nádobí, že má v předsíni 4 páry bot, že má u postele pohozený župan, že jsou ve skříňce zamotané nabíječky od všeho možného, ale když on tak krásně voní. 3/vyrážejte na dvojitá rande: přátelé dejte svoje děti k adopci, ať máte více času, chodit s námi na dvojitá rande. 4/vrhněte se do společných aktivit: Zlato pojďme podniknout něco společně! Myslíš jako posekat zahradu?
Nejšťastnější páry věnují svému vztahu 5 hodin týdně: Tak teprve teď mi dochází, že to s tou vzájemnou pozorností přeháníme, musíme brzdit a musíme se dostat na oněch statisticky prověřených 5 hodin týdně, přece nechceme, kvůli našemu laickému přístupu, přijít o štěstí.

Jak jsme chytali pavouky.

26. dubna 2015 v 8:59 | Reba |  Rodina
To si tak sedíme u televize a najednou křik: "Mamí, mamí, pavouk!". No, to je toho, máme tady pavouka, žijeme na vesnici, tak jsme v symbióze s přírodou. Koukla jsem na pavouka a trochu mně zarazilo, že ho vidím i v tom přítmí obýváku, no ten teda byl, nohy vymakané jako Usian Bolt.


Mojí osvědčenou metodou je pantofel do ruky. Ovšem představa, jak se mi rozmázne na podrážku, nebyla příliš lákavá, tak jsem si řekla, že na něho nejprve hodím papírovou utěrku a teprve potom bude následovat úder. Ale papírová utěrka není dobrý vražedný nástroj, zachránila pavoukovi život (pro dnešek). Když jsem utěrku na pavouka hodila, zdrhnul pod nejbližší skříňku. Zbytek večera jsme se přesvědčovali, že se díváme na televizi a ne pod skříňku, v očekávání dalšího útoku.

Osmělil se za dva dny. Jak jsem zjistila, muži mají k zabíjení pavouků mnohem sofistikovanější způsob. Ten můj se chopil spreje s názvem Biolit proti létajícímu a lezoucímu hmyzu a pavouka postříkal. Ten se chvíli potácel, a když se přestal hýbat, nastoupila na scénu opět mírumilovná papírová utěrka, kterou jsem pavouka vzala a spláchla to wc, ignorujíc poznámky typu: " Ty, jestli nám někde v kanalizaci zmutuje a vrátí se, všechny nás stáhne s sebou, jakmile si sedneme na prkýnko."


Za týden opět, pavouk velikosti 4 cm, asi bratr nebožtíka, tentokrát v ložnici. Tohle tady s námi spí? Pavouk utíká, žádá si to rychlou akci, utěrka se neosvědčila, sprej nikde nevidím, pantofel to jistí, bum a opět moje oblíbené spláchnutí (nad tou mutací začínám přemýšlet a než si na wc sednu, raději se rozhlédnu). Druhý den zase, opět ložnice, v této chvíli je mi jasné, že vše je výsledkem nedůsledné práce s vysavačem mojí dcery, vynechává-li všechna zákoutí a prostory za skříněmi a ignoruje-li pavučiny na stěnách, je jasné, že se naše domácnost stává rájem a líhní nových spidermanů, kteří nám rostou před očima (tedy za skříněmi) a jednoho dne nás obalí do kokonů a udělají si raut.

Přibíhá muž se sprejem, ovšem pavouk je statečný, nožky se mu nerozjely a utíká dál i po smrtelném střiku. Zalezl do hromádky oblečení, které jsem nechala neobezřetně ležet na zemi. Věci jsou samozřejmě černé, takže ho nevidíme. "Je určitě po něm." No, tomu tak budu věřit, pavouk už si určitě spočítal, kolik metrů je za nejbližší skříň a jakou rychlost musí vyvinout, aby to stihnul. Muž statečně protřepává kousky oblečení, obdivně ho pozoruji, od dob bitvy s drakem, jsem nic tak odvážného neviděla. Nebožtík nakonec z oblečení vypadl a skončil opět v …., no však víte.



Ach jo, prkýnko se stává nebezpečným, asi začnu trénovat na stojáka.
 


Jak za mnou přišel celý svět

4. února 2015 v 20:05 | Reba |  Nakupování
Patřím mezi generaci, kterou zastihla sametová revoluce coby náctiletou, tudíž nemám zkušenost se stáním ve frontách na mandarinky. Prostě si užívám všech vymožeností, které dnešní doba nabízí.
Musím přiznat, že i mně občas zaskočí, co všechno si můžu dopřát. Už jste si to také všimli ? Všechno to ovoce v Kauflandu urazilo neuvěřitelné kilometry a přeplulo oceány, abychom se mohli zakousnout, pobryndat, otřepat, mít alergickou reakci nebo se po… (chtěla jsem vlastně napsat střevní potíže).

Stačí jenom natáhnout ruku a mám: Fíky z Brazílie, Karambolu z Malajsie, Kumquat ze Španělska, Kokosový ořech z Pobřeží slonoviny, Liči z Madagaskaru, Jablko granátové z Turecka, Mango z Peru, Ananas Baby z JAR, Physalis z Kolumbie, Papayu z Brazílie, Mučenku jedlou ze Zimbabwe, Pitahayu červenou z Vietnamu a Pomelo z Číny. A co si dát v zimních měsících jako vitamínovou bombu na závěr ? Přece Třešně z Chile!

Nechci myslet na to, co asi na třešně v Chile nastříkali, abych si je já, ve středu Evropy, mohla dát sladké a šťavnaté třeba týden před vánocemi. Myslím jen na to, že jsem se pro ně nemusela brodit zmrzlá ve sněhu, nevlídnou krajinou s vysokým převýšením a nemusela jsem žádat o pomoc 12 měsíčků (kdo by se dneska honil kvůli jahodám?). Já stojím suchou nohou ve vyhřátém obchodě a jediný koho budu žádat o pomoc, je moje kreditka.

Jak nás ovlivnila reklama !

11. září 2014 v 16:39 | Taková normální čtyřicítka |  Nakupování
Můžete se bránit, jak chcete, ale žijeme ve světě reklam, které na nás útočí se všech stran.
Některé nám připadají zábavné a rádi se na ně díváme. Naši rodinu už víc než rok baví reklamy na T-Mobile, ačkoliv operátora si kvůli toho nikdo z nás nezměnil. Stejně tak nás vždy rozesměje reklama od Air bank, která nám už zasahuje do běžného života: "Zlato, ukliď myčku!" A za zády slyším: "Myčku, myčku, myčku nechme, nech na jindy, jindy!"

Potom jsou reklamy těžko uvěřitelné neboli absurdní.
Už jste se někdy na balkoně roztančili s hrnkem horké kávy? V létě také chodívám na terasu s kávou, po vypití prvního doušku mi ještě nikdy nezačalo trhat nohama a nezačala jsem si zpívat "Nejlepší budík na zemi je tohle kafe, zdá se mi." Jsem ráda, když tam vůbec dojdu a po cestě ho nerozbryndám. Bude to asi tím, že piju ráda Velvet a tančit musíte zásadně s "Nescafem".
Taky bych někdy chtěla zažít, že přijdu do autosalonu a řeknu, že to auto nepotřebuji, ale chci ho. Na naše nové auto padly veškeré úspory, vybírali jsme ho půl roku a první týden jsme si snad myli ruce i boty než jsme do něho vůbec usedli.
Když chci zažít pocit sucha a bezpečí, tak není nic jednoduššího než sáhnout po vložkách s křidélky, to vždy zabere. Zejména, když jsem v noci sama doma a před barákem se mi rozsvěcuje světlo, tak to jsem vděčná za tu bezpečnost. A když se chcete dobře vyspat? Zapomeňte na prášky, stačí si vzít na noc tampon (říkala ta gynekoložka). Jo pánové sorry, je to jenom pro ženy, ano, máte pravdu, je to nespravedlivé, ale co se dá dělat, vám zůstává diazepam.
Když mi někdo pochválí šaty, to potom ihned vytahuji z tašky aviváž jako důkaz, že šaty rozhodně nejsou nové a přesto mají tak zářivé barvy. Aviváž dotyčnému ihned daruji, jednak aby si ji taky vyzkoušel a taky abych měla v kabelce místo na další aviváže, jeden nikdy neví, kolik lidí mi během dne ještě šaty pochválí. Kdo je připraven, není překvapen.
Jsem ráda, že za nás pracující ženy, jiné, nudící se ženy "redukujó kulajdó", aby nám ušetřily čas. Protože já hlavně "redukujó" boty v předsíni, o které neustále zakopávám, neboť naše tříčlenná rodina, má běžně v pohotovosti 9 párů bot.

Nevím, jestli jsme divná rodina, ale necháváme na záchodě ruličku z toaletního papíru, nikdo ji prostě nevyhodí. No nikdo, já ji nakonec vyhodím. Mé srdce zaplesalo, když jsem viděla reklamu na toaletní papír Zewa, kde můžete ruličku spláchnout do WC, no to vymysleli přesně pro nás. Tak jsem ho koupila. Výsledek se ovšem nedostavil, jelikož nekupuji vždy tuto značku toaleťáku, dostala rodina instrukce, že splachujeme pouze ruličky, na kterých je napsáno: můžeš mně spláchnout do toalety. Jiné nesplachujeme. Jak už to tak bývá, nápisy na ruličce jsou v několika jazycích (jsme přece v unii). A tudíž jsem se jednoho dne dočkala dotazu: "A mami když tam je napsané - Možeš me baciti u wc, tak to můžu jako hodit na zem jo ? Néééé, nejsme v Chorvatsku, prostě jiný kraj, jiný mrav.




Jak jsme hledali, kde nechal tesař díru!

24. srpna 2014 v 8:03 | taková normální čtyřicítka |  Rodina
V létě bývá hodně přívalových srážek a my jednoho dne zjistili, že máme mokrý strop. Když jsme se přestali dohadovat, jaký světadíl nám ta skvrna připomíná, a když se ze skvrny ukázala první kapka, bylo na čase problém řešit. Začali jsme hledat řemeslníka. První, druhý, třetí, čtvrtý, ne opravdu nepočítám ovečky před spaním, počítám řemeslníky. Každý z nich vylezl na střechu (některý i pod střechu), konstatoval, že je všechno suché, že díru nenašli, něco polepili, něco přitloukli a už jsme je nikdy neviděli. Ať jim nekřivdím, jeden se vymykal. "Paninko, dám si kávu a dva cukříky. A nerad piju kávu sám." No ten se mi snad zdá! Hamousek! Ještě aby mi tak začal na střechu malovat jeleny.

Zase prší a u nás nerozkvétají po dešti kytičky, ale vznikají skvrny na stropě. Logicky jsme usoudili, že až bude pršet, vylezeme pod střechu a podíváme se, kde to kape a dalšímu řemeslníkovi na to místo prostě ukážeme prstem, aby nám zase neutekl. Pod střechu lezeme odklopením víka ve stropě, bohužel z něho nesjedou schody, jak to v lepších rodinách bývá, u nás musíme přistavit áčkový žebřík. Pod střechou se nedá chodit vzpřímeně a už vůbec nemůžete všude šlapat, protože strop je ze sádrokartonu, na něm skelná vata, takže chodíte po nachystaných deskách. Konečně prší a my lezeme po žebříku pod střechu. Když jsme vylezli nahoru, přestalo pršet. Nevadí, počkáme. Pořád čekáme. Škoda že jsme nevzali láhev bílého, popíjení mezi trámy by mělo jisté romantické kouzlo. Nakonec lezeme dolů, přece tady nebudeme nocovat nasucho. Najednou se zaklíním mezi otvor ve stropě a žebřík, no to je divné, byli jsme nahoře snad 10 minut, že by se mi za tu dobu zvětšil zadek, vylučuji, tak proč se do otvoru nevejdu? Chybí mi tak 2 centimetříčky. Zírám na otvor pod sebou a hlava mi to nebere. Muži jsou praktičtější "A neposunul se Ti ten žebřík?". No jasně, haleluja, to je ono, volám na dceru, ať mi ten žebřík dole posune. Dole ticho po pěšině, nic se ani nepohne, nejspíš má holka rozkoukaný seriál a zaklíněná matka s jednou půlkou zadku na půdě a druhou v místnosti, je jí ukradená. Sláva, nakonec přišla a já "elegantně" co noha nohu mine, sestupuji dolů.


Za 10 minut: "Slyšíš? Prší! Lezeme nahoru." Déšť se stupňuje, máme radost a svítíme na střechu na trámy a hledáme, kde nechal tesař díru. "Už to vidím!!!!" Kap, kap, kap. Naše radost je nekonečná, kam se hrabe výhra ve sportce. Tak fajn, dírku máme já i střecha a co teď? Je neděle 22,00 hod, lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas (pardon, nechala jsem se trochu unést). "Něco tam musíme dát, ať se nepromočí strop." Dobrý nápad. "Musí to být ale lehké. Třeba dětský nafukovací bazének?", říká muž. Holka má 15 let, kdyby se ještě koupala v bazénku, tak by musela být hadí žena. Slézám ze střechy s dobrým pocitem, že aspoň víme, kde je to místo činu a netuším, že muž se hluboce zamýšlí nad tím, co tam dáme. Najednou stojí přede mnou a v ruce drží staré, zaprášené dětské boby (asi byly v kůlně hned vedle dětského bazénku). Cože? "No podívej, je to lehké a na správné místo je zatlačím smetákem, a když protáhnu tu šňůru, tak je zase kdykoliv přitáhnu zpět, aniž bych šlápnul na sádrokarton." PET a AND se zaradovali a jak PET řekl, tak udělali. Od té doby se sice koukám na strop a čekám, kdy mi po hlavě projedou boby, ale strop je suchý a my máme čas, hledat nového Hamouska.

Jak jsem dostala dárky !

10. srpna 2014 v 8:00 | Reba |  Rodina
Muž mi dával letos dárky k narozeninám už s měsíčním předstihem, dostala jsem parfém (byla výhodná akce ve free shopu), myš k notebooku (ty jsi ten drát úplně dolámala, to se nediv, že ti to nejde) a holící strojek (neřež se tím dvoubřitým heblem). V den D mi ráno popřál se slovy "Co jsem ti to vlastně dal k narozeninám? Já jenom ať vím, až se mně na to bude ptát tvoje matka." A já myslela, že jenom poměřuje pomyslné misky vah a na tu dárkovou chce ještě něco přihodit.

Přihodil. K večeru byla kytka, milé, ale vloni byla mnohem větší, co já asi za ten poslední rok udělala špatně, musím zpytovat svědomí, moje akcie klesají. Druhý den "Tak jsem přemýšlel, že ti dám k narozeninám pobyt na Slovensku." No neznáme se první den, abych nevěděla, že od přemýšlel po rezervoval je milion světelných let. "Taky jsem si říkal, že jsi chtěla ty sportovní hodinky." No, to už zní nadějně, aha tak ne to byla taky jenom idea. Třetí den dostávám do ruky krabičku s hodinkami, no nevěřím, ten je fakt dobrý. "Říkala jsi, že chceš hodinky na sport, tak jsem ti je koupil a jsou vodotěsné, potápět se můžeš do 100 metrů." Otáčím se za sebe, komu to říká, no fakt mně, která se nejraději v moři prochází a šlape po mělčině. S očekáváním jsem otevřela krabičku, byly tam, hodinky, velikosti a tloušťky kompasu, růžové, když jsem si je dala na ruku, ani jsem neohnula zápěstí. Hned jsem dostala informaci, že je můžeme vyměnit. Tak jsme měnili. V obchodě se na mně prodavačky usmívaly a nabízely mi jiné modely hodné vrcholových sportovkyň (a já jsem si je přitom chtěla vzít jenom na badmintonek a snad se někdy odhodlám na malé běháníčko nebo pilátes, když o tom už měsíc mluvím). Nové hodinky byly levnější (jsem skromná od narození), takže jsem si nakonec vybrala ještě jedny a za svůj dárek jsem si doplatila 300,-Kč.

Další překvapení na mně čekalo doma, když jsem přišla z práce. Dcera hlásí "Máš tady dárek, byla tady tvoje nejlepší kamarádka!". "Fregata?" (to jsem si ještě naivně myslela, že ví, kdy mám narozeniny). "Ne, ta druhá." Aha, takže Žabka. Jdu ven a na terase byl úžasný květináč osázený skalničkami nebo sukulenty nebo trvalkami, no prostě něčím zeleným. Srdce mi zaplesalo, tohle přesně trefila. Tak jí hned volám, abych poděkovala. "Ty a hlavně to nedávej na déšť." Cože, ten velký květináč není venkovní? "On ten květináč nemá dírku, mohl by se ti vyplavit. Jo a na zimu ho schovej." " Kam? Do botníku?" "No třeba do kůlny, ale nedávej ho na zem, ať nezmrzne." Čekala jsem další příval instrukcí jako: dej ho na východ, ať má rostlina světlo, zalévat pouze tři dny odstátou vodou, každý týden přihnojit, na podzim ostříhat, přikrýt dekou, mimo hlavní sezónu rostlině zazpívat ……. Ta žena je geniální, zaměstnala mně na celý rok, budu na ni s láskou vzpomínat.

.

Moje přítelkyně z dětství Fregata, moje narozeniny zazdila úplně, no tak toho má holka hodně, v duchu ji omlouvám, copak já jsem dokonalá? Volala mi tři dny po "termínu", protože jsme si zrovna posílaly sms, co se dělo o víkendu a já se zmínila, že jsem měla hosty. "Já jsem na tebe úplně zapomněla!" vesele hlaholila do telefonu, " Co umřela ta babka, prostě mi to vypadlo." Babička totiž měla narozeniny stejný den jako já, no tak to se dá samozřejmě pochopit, že teď když už bábinka není, že zapomene na narozky někoho, koho zná 30 let.
Po narozeninách volala potenciální tchýně, že se omlouvá a dala mi do balíčku místo cappuccina smetanu do kávy, použitou.
Po přečtení těchto řádků, mi zřejmě příští rok nikdo nic nedá, ale já jsem optimista od přirození, takže doufám, že se moji milí znovu pokusí mi udělat radost.

Jak jsme chovali domácí mazlíčky !

2. srpna 2014 v 7:04 | Reba |  Rodina
Nedávno jsem zjistila, že má moje kolegyně chovnou stanici na kočky, mainské mývaly. Kočky prodává do celého světa, už je posílala do USA i do Ománu (netvařte se, že víte kde to je). Dívám se na webovky, cože ? Těmhle kočkám někdo zaplatí letenku ? A jak dlouho asi trvá let z Ostravy do Ománu ? Představím si, jak vyjdu z letadla já po třech hodinách letu do Egypta, rozlámaná, rozcuchaná, s plným měchýřem, podrážděná, ulepená a to prosím nesedím v zavazadlovém prostoru. V jaké kondici vystoupí takový mainský mýval, který se na závěr točí na pásu mezi kufry ?

Vzpomínám jaké domácí mazlíčky, jsem kdy měla já. Slepice a králíci se prý nepočítají, protože jeden den je drbeš za uchem a druhý den už jsou na smetaně. Já vždycky chtěla psa, rodiče byli neoblomní (jak já je dnes chápu). Když jsem dospěla a odstěhovala se, hned jsem si psa pořídila, kokršpanělku, do bytu. Takový pes má ovšem chlupy, chce žrát, musí se venčit, musí se někam odklidit na víkend, když jedem pryč, rodí štěňata .... Nebojte se, nesnědli jsme ji, nakonec dožila u tchýně.

Také jsem čelila naléhání mé dcery, že chce domácího mazlíčka. Jako rozumný kompromis jsme nakonec pořídili želvu Elišku ( neštěká, nesmrdí, nemusí se venčit, neočkuje se, vydrží bez nás o víkendu, nežere Pedigree). Fascinovaně jsme koukali, jak želva otvírá tlamičku, žere vše zelené a nechá se poškrábat po hlavě (kam se hrabe National Geographic). A pozor, hlavní výhoda želvy, na 3 měsíce na ni můžete zapomenout, protože má zimní spánek. Věta můžete zapomenout se v naší rodině stala želvě osudnou. Ale hrobeček má pěkný. Co teď, dítě chce zvířátko, no co už máme zkušenosti, pořídíme novou želvu Elišku II. Druhá želva vydržela mnohem déle, zájem dítěte se ovšem začal vytrácet (no přece nebudu vařit želví polévku, zas takový gurmán nejsem). Když jsem se rozhodla prodat přes inzerát skříně z dětského pokoje, přibalila jsem pro děti i želvu (nechci mít na zahradě hřbitov). Doufám, že sms která mi přišla hned druhý den
" Co taková želva žere ? ", nevypovídá nic o budoucnosti Elišky II.

I když jsme si už dalšího mazlíčka nepořídili, necítíme se ochuzeni o svět fauny. Jeden rok máme doma mravence, jindy slimáky nebo vosy a nejvíce si užíváme pozornosti much (a není to díky zanedbané hygieně) a komárů. Moment někdo na mně volá ? "Bzzzzzzzzz"

Jak jsme otevřeli dveře.

28. července 2014 v 20:41 | Reba |  Cestování
Asi je nám souzeno, že na každé zahraniční dovolené, řešíme nějaký problém, který je sice banální, ale díky jazykové bariéře, se stává problémem zásadním.
Jednou řeším ztrátu plážové osušky, jindy měníme pokoj, abychom zjistili, že nám třílůžkový vyměnili za dvoulůžkový atd.
Letos jsme vyrazili do Řecka na Rhodos, kde jsem hned v recepci zjistila, že tady s němčinou nepochodím, všichni mluví anglicky (no neztrácejme optimismus, máme přece slovník).
Vše bylo v pořádku až na zámek u dveří u našeho pokoje č. 128. Dcera ho neuměla otevřít vůbec, muž ho otevřít uměl a já když jsem klíč zasunula, přitáhla zámek, lehce pootočila doprava, propojila trajektorie a zadržela dech, nakonec taky. Jak jsem později zjistila, stejný problém měly i uklízečky, které pokoj denně uklízely. Zámek začal drhnout stále více a jednoho dne se už neotevřel. Dveře se pokoušela otevřít dcera, potom jsem přiběhla já, potom muž, potom první uklízečka, za ní druhá uklízečka, už chyběla jenom ta řepa, kterou bychom společně vytáhli. Nakonec se zjevila šéfová uklízeček (teda aspoň si to myslím, měla v ruce vysílačku-tady se asi problémy řeší rychle, byla štíhlá, vysoká, perfektní make-up) a řekla nám, že o problému ví. Tak fajn říkám si, jdeme na oběd a oni to zatím opraví. No nebudu vás zbytečně napínat, neopravili.
Přece nemůžu chtít, aby řecká uklízečka běžela za řeckou recepční a řekla jí, ať pošle řeckého opraváře, když to může udělat česká turistka koktající anglicky.
Běžím tedy recepci, za mnou povlává dcera (která se už 9 let učí ve škole anglicky a mně nezbývá nic jiného než neztrácet víru v kvalitu našeho školního vzděláván). Slečna na recepci je krásná, usmívá se a mrká na mně, její řasy vytvářejí lehký vánek a já málem zapomněla, proč jsem tady. Už vím: halo I have a problem (na tento úvod jsem obzvlášť hrdá), room 128, door no open (to snad musí pochopit i ty její řasy). Pochopila a něco povídá, no super, otáčím se na své dítě školou povinné : "Co říká ?" Moje drahá dcera mi řekla, že o tom ví, že dveře se špatně otevírají a že opravář přijde v šest. A já na to " Six ? Vždyť je jedna." Potom slečna recepční řekla, že nám tam někoho pošle, aby nám pomohl dveře otevřít. Nevěděla jsem, jestli to znamená, že pošle někoho hned (jsme přece v Řecku) a tak jsem řekla: "Ok, we go to room." Což mezi řádky znamená, budeme tedy stát před dveřmi a čekat, takže tam urychleně někoho pošlete. Poslali, byla jsem na sebe hrdá. Zámek byl během odpoledne opraven, což ale uklízečky nevěděly, takže následující dny číhaly na chodbě, až někdo z nás půjde do pokoje, aby se dostaly dovnitř za účelem úklidu. No, já jim to přece nebudu vysvětlovat, že už to funguje, copak umím řecky? Jo a ještě se mi povedlo zařídit opravu zářivky v koupelně, stačila jediná "věta": In bathroom light problem.
Těší mě, že jsem vyřešila následujícímu turnusu všechny problémy pokoje č. 128 a že si to naši následovníci užijí v pohodě a bez stresu a děkuji těm před námi, že nás neochudli o tyto jedinečné zážitky.

No nic je třeba na sobě zapracovat a začít se vzdělávat, svět je velký a o "problems" v něm není nouze.

Jak jsem si kupovala plavky!

26. července 2014 v 8:16 | Reba
Jako každý rok propadám před dovolenou panice, že nemám co na sebe. No, abych byl přesná, je to mnohem horší, nemám PLAVKY. Ačkoliv já jsem pořád stejná, moje staré modely jsou nějaké menší, méně elastické, zařezávající se a absolutně nepřizpůsobivé mým letošním křivkám.
Jelikož nemám odvahu ukazovat Evropě, svoje "vypracované" břišní partie, rozhodla jsem se zvolit střih plavek tankiny. Je to rozumný kompromis mezi bikinami a plavkami vcelku, na které mám prý ještě čas (prohlásil můj věčně kritický muž, když byl v dobrém rozmaru po vyhrané letecké bitvě).
V obchodech jsem se při hledání plavek dost zapotila (no dobrý trénink, u moře se budeme potit taky), jak jsem zjistila, tankiny zrovna neletí, všude mají miniaturní kalhotky se zavazováním na bocích a vyztužené molitanové košíčky, kam narvat kus něčeho přírodního je problém. Byla jsem v obchodech levných, drahých, ještě dražších, sportovních, ve třech velkých nákupních centrech, už mi chyběla akorát vietnamská tržnice.
Dalším mým poznáním bylo, že není velikost jako velikost. Při dotazu prodavačky, jakou mám velikost, jsem se domáhala 85B, prodavačka se zatvářila jako "no to tady říkají všechny" a přinesla mi horní díl velikosti 80D. Košíčky se mi zdály obrovské, ale s povzbuzujícím pohledem mého muže, jsem skepticky vešla do kabinky. Když jsem se do plavek v kabince nasoukala, musela jsem se smát, košíčky D jsem naplnila během mžiku. Celkový dojem ovšem nic moc, děsila jsem se, že se za mnou roztáhne závěs, za kterým jsem cítila dech prodavačky, připravené mi kdykoliv poradit a děsila mně představa, že ještě někdo další uvidí totéž co já. Prodavačka mi aktivně začala hledat spodní díl a opět zazněla ta otázka hodná přijímacího testu na Univerzitu Karlovu. "Jakou velikost chcete?" Už jsem pochybovala i o tom, jestli je Země kulatá (teprve nedávno jsem se dozvěděla, že má tvar geoidu) a nesměle jsem řekla: "Dejte mi 42." "Vám by stačila 40". Milé, ale nakonec nestačila.
Unaveně jsem vyšla z obchodu, rozhlížela se kolem sebe a viděla všechny ty korpulentní dámy, daleko prostorově výraznější než já a přemýšlela jsem, kam asi chodí nakupovat, protože myšlenku, že kolem mě chodí samé nudistky, jsem zavrhla rovnou.
Ale úsilí bylo nakonec odměněno, tankiny jsem si koupila. A víte kde? Tam, jak se prodává "jen káva".

Kam dál